Karel Zich: Muzika je způsob vnímání světa

Zakousnu se a nepustím

(Týdeník Televize, 2001)

Hlas Karla Zicha asi málokdo zapomene – něžný i měkce drsný, lehký chraplák, který proplouvá éterem už tři desítky let. Svého času bylo jeho jméno spojeno s návratem rokenrolu, ovšem na Majoránku nebo Alenku v říši divů se taky nezapomíná. Ale jeho cesta ke kytaře, které zůstal vždy věrný, byla opravdu inspirovaná rokenrolem.

Karel Zich vyrostl v rodině, kde si hudba s malířstvím, literaturou, vzdělaností a kulturou vůbec podávaly ruce. Ačkoli tatínek byl matematik, byl výborným muzikantem a na klavír nebo na housle hrál v jeho rodině snad každý. A Karel Zich nebyl výjimkou – od malička posedával u klavíru a „brnkal“. Ale když mezi mládež – nezván a nečekán – vpadl rokenrol, bylo jasné, kudy se bude ubírat jeho další cesta. U piana snil o kytaře. „Tu první jsem dostal od maminky asi v jedenácti letech k narozeninám. Stála 114 korun a byla vysněná. Ten večer jsem s ní usínal. Piano bylo báječné, ale na klandru před školou se na něj hrát nedalo, vyluzovat táhlé bluesové tóny taky ne a holky bych si musel pozvat domů. Navíc k rokenrolu patřila kytara,“ vzpomíná s úsměvem na muzikantské začátky. Kytaru zvládl jako naprostý samouk a věnoval jí nikdy nespočítané množství času. „V tom jsem nenapravitelný, když se do něčeho zakousnu, ať je to sport, poznání nebo muzika, nepustím, dokud to nevypadá jako úplná samozřejmost.“

Na začátku byl Luxemburg

V padesátých a šedesátých letech snad nebylo kluka, který by neposlouchal Radio Luxemburg, kde znělo to, co český rozhlas neúspěšně nahrazoval dechovkou a Alexandrovci: pravý rokenrol – zakázaný, odmítaný, pobuřující a nechtěný. „První písnička, kterou jsem na kytaru vyloudil, byl asi opravdu rokenrol a potom to byly všechny ty čtyřakordové Dajány. Ale hlavně jsme s bráchou pořád poslouchali a snažili se „okoukat“, co všechno rokenrol je. Navíc to bylo zakázané, a proto tak lákavé a vzrušující.“

Karel Zich se předháněl se starším bratrem a sousedem Jiřím Štaidlem, kdo nahraje víc písniček z „Laxíku“ na pověstný magnetofon Sonet duo. A potom je zkoušeli zpívat. Jak slyšeli, tak zpívali! „Až mnohem později jsem se zděsil, jaké texty tam zněly. Musím se přiznat, že Presley byl jen jedním z mnoha mých rokenrolových  vzorů. Až posléze mi došlo, že máme podobně zabarvený hlas. Mezitím jsem ale ušel kus cesty, a nejen muzikantské.“

V dokonalém rytmu

Vedle pobláznění muzikou vystudoval Karel Zich estetiku a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se seznámil s Jiřím Tichotou. Po první hudební epizodě ve Framusu začal zpívat spirituály. Ale s ukončením fakulty opustil také Spirituál kvintet (kam se však dosud stále rád vrací). V sedmdesátých letech byla téměř každá jeho píseň hitem a mezi hitovky patřily i rokenroly, které prožívaly nebývalý comeback. „Musím se ale přiznat, že jsem byl vždycky trochu nesvůj, když o mně někdo napsal, že jsem „český Presley“. Nikdy jsem nikoho nechtěl kopírovat, ale lákalo mě zvládnout samotný styl. Byl totiž úžasný a neopakovatelný.“ Pro rokenrol je nejdůležitější dokonalý rytmus, což vyplývá ze swingové éry a z blues. A nikdo se to nenaučí jinak, než že poslouchá a cvičí a cvičí…

Vedle muziky, které zůstal věrný celý život, jen na okamžik zalituje, že se víc nevěnoval oborům, které studoval. „Občas mě zamrzí, že jsem opustil sociologii, ale v 70. letech bylo asi opravdu lepší dělat muziku. A taky neumím malovat jako brácha nebo máma. Abych si alespoň něco vyzkoušel, měl jsem období, kdy jsem obdivoval designéry a sám si maloval třeba karosérie aut… Ale muzika je mi stejně pořád nejbližší.“

Náhoda, nebo štěstí?

Karel Zich je přesvědčený, že ho v životě potkala velká dávka štěstí: měl báječné rodiče, tolerantní a chápavé, kteří podporovali jeho muzikantské zájmy a nechali ho nahlédnout do světa i hodně slavných lidí, kteří k nim chodili na návštěvu. „Velmi brzo jsem věděl, že tito lidé nemusí nikomu dokazovat, že něco umí. Oni uměli a moc o tom nemluvili. Navíc jsem vyrůstal v prostředí, které mě nechávalo tvořit si muziku a hrát, kdykoliv jsem chtěl. Vlastně jsem měl štěstí i v tom, že jsem vždy mohl dělat to, co mě nejvíc bavilo. Nikdy mně nevadilo, že pro to musím něco pořádně dělat a strávit u toho nečekané množství času. Navíc jsem měl štěstí na řadu lidí, které jsem potkal ve správný čas.“

O hudbě říká, že díky ní člověk dokáže svět vnímat citlivěji, a těší ho, že i jeho děti mají k muzice blízko. „Muzika je způsob vnímání světa. Je prima s ní žít, naučit se ji poslouchat a já jsem rád, když potkám lidi, kteří prožívají to samé.“

Michaela Hrušková

foto Miroslav Kučera