Rokenrolového zpěváka ze mě udělali novináři

 Rytmus života č. 47/2000

Ke zpěvu se Karel Zich dostal díky tomu, že ho odmala slyšel doma všude kolem sebe. První nesmělé tóny »vyluzoval na piáně«, kterému se od svých pěti let poctivě věnoval i v »lidušce«. „Je paradoxní, že mě má většina lidí zaškatulkovaného jenom jako zpěváka s kytarou. Ta byla u rokenrolových kapel symbolem muziky, kterou jsem v polovině šedesátých let provozoval,“ začíná povídání Karel.

Také je zapotřebí vyvrátit i další mylnou informaci: Karel nezačínal jako zpěvák ve Spirituál kvintetu. Již v roce 1964 se publiku představil coby člen rockové skupiny Framus, ze které se pak postupem času stala známá Framus 5. Do Spirituálu se dostal v roce 1968 shodou okolností, s Jiřím Tichotou se potkali při studentských stávkách, které byly protestem proti násilnému vstupu »spřátelených« vojsk na naše území. „Když jsem pak končil studium na vysoké škole, odešel jsem i ze Spirituálu. Nebyl jsem sám, odešli jsme tři. Dal jsem se na sólovou dráhu. Tato praxe byla pro mě naprosto neocenitelnou školou. Zkusil jsem si velké sály, komunikaci s diváky. To se mi tak líbilo, až jsem si někdy připadal jako »úchyl«. Koncerty tohoto typu jsou však něčím neopakovatelné,“ vyznává se Zich. Opravit musíme ještě jednu nepřesnost. Ať chce nebo ne, zůstane Karel Zich pro posluchače českým Elvisem Presleym již napořád. „Já ale nedělal jenom rokenrol. S kapelou Flop jsem měl rokenrolovou jednu jedinou desku – »Paráda«. Hned na další »Není všechno paráda«, už byla rokenrolová skladba jen jedna. Tyto písničky netvořily základ mého repertoáru. Nikdy jsem si ani nehrál na rokenrolového zpěváka. Jsem přesvědčen, že mě lidi znali více s »Majoránkou« nebo »Alenkou v říši divů«. Rokenrolovou nálepku mi spíš dali novináři a kritici,“ vysvětluje.

Po revoluci skupinu Flop rozpustil a se zpěvákem Petrem Novákem vytvořili »fúzi«, dva zpěváci dva hudebníci a jezdili po koncertech. Opět stál na pódiu sám s kytarou. Tím se obloukem vrátil k samostatnému vystupování.

Ne nepodstatnou část Zichovy produkce tvoří nyní účinkování se Spirituál kvintetem. „Tato vystoupení mají zcela výjimečnou atmosféru. Baví mě vícehlasé úpravy písniček. Teď jsme oslavili koncertem 40 let existence souboru. Do Smetanovy síně jsme si pozvali všechny kamarády a přátele, které jsme chtěli mít při tom. Zahrál si s námi také Hradišťan, s nímž jsme už dělali i adventní koncerty. Atmosféra v síni byla doslova familiární,“ má ještě v čerstvé paměti Zich. Kvůli těm, kteří do Prahy nemohli přijet, je škoda, že televize nepořizovala záznam celého koncertu. „Je mi to na jedné straně líto, ale když vám řeknou, že se Spirituál kvintetem je v archivu tolik materiálu, že už se nemusí točit nic nového, tak k tomu asi mají své důvody. Ale málokterá kapela se přece může chlubit čtyřiceti lety existence. Nechci však televizi kritizovat, protože je to určitě názor někoho, koho Spirituál kvintet »nebere«,“ smutně dodává Karel. Po roce 1989, když už byla možnost bezproblémového cestování, vystupoval Spirituál kvintet na nejrůznějších pódiích po celém světě, v nádherných prostorách, ať již v raně gotické katedrále v Londýně nebo v univerzitních městech na jihu Chile.

Dnes Spirituál kvintet připravuje desku s novými písničkami a aktuální jsou teď přípravy na prosincové adventní koncerty.

Karel Zich ale nežije jen hudbou. Má staršího bratra Otakara, který nejen že dokonale zvládá cizí jazyky, ale je i vynikající muzikant – houslista. Nejstarší ze sourozenců je sestra Marie, která je profesorkou na filozofické fakultě. Karel Zich má i dvě báječné děti. Dcera Adéla už odmaturovala a syn Karel navštěvuje základní školu.

Celý život prožil Karel v Praze. „Jsem Pražák a toto město miluji. Začínám si vážit »zlatých českých ručiček«, protože když se na Prahu zadíváte, musíte vidět tu proměnu posledních deseti let. Praha začíná být opět takovou, jakou byla za mládí mých rodičů. Viděl jsem města po celém světě, přiznávám, že jsou nádherná: Rio de Janeiro, New York nebo Sydney. Co se však týče i rozměru kultury, tak tím je Praha zcela výjimečná. A zaplať Pán Bůh, obdivují ji a »berou« i lidi z celého světa.“ Takhle krásně uzavřel vyprávění Karel Zich.

Soňa Dobiášová

Foto – E. Karkan, D. Hájková, archiv K. Zicha