Karel Zich: Rakousko - Uhersko mělo zůstat!

(Aviso 14/2002)

Léta si zpěvák Karel Zich udržuje svůj standart - je vkusný, nepodbízí se, když s někým spolupracuje, tak s kvalitními lidmi a soubory, jako třeba se Spirituál Kvintetem, Lenkou Filipovou, Petrem Novákem. Ne náhodou zpíval v New Yorku na slavnostním večeru půl roku po útocích na Světové obchodní centrum. Ke svému zviditelnění nepotřebuje skandály ani bulvární prezentaci svého soukromí. I proto se nedávno oženil bez houfu fotografů a kameramanů. Jeho nová životní partnerka není vláčena po prvních stránkách Blesků, Ringů ani Překvapení. Soukromí si Karel Zich chrání a tak se od něj nedovíte žádné pikantnosti ani o něm, ani o jeho rodině. Přesto už řadu let patří ke špičce naší pop-music. Alenka v říši divů, Dům číslo pět, Mosty, Paráda, Já ti zpívám, Máš chuť majoránky - to jsou jen některé z titulů, které máme spojené s jeho charakteristickým hlasem. Tyhle a mnohé další zní i z nedávno vydané desky s názvem The Best of. Je to deska, která potěší i ty, kteří dobu vzniku těchto písniček už nepamatují. I v tom je univerzálnost Karla Zicha. Jde napříč generacemi a pohlavím. Kolik takových je?

Vloni jste v anketě Český slavík obsadil 32. místo, předloni 27. místo. Co vám podobné ankety říkají?

Popravdě řečeno, nesleduji, na jakých místech jsem se umístil a ani mě to příliš nebere. Takže o svých umístěních jsem opravdu nevěděl. Vážím si lidí, kteří přijdou na moje koncerty, koupí si moje desky, píší mi dopisy. Dnes je fůra nové muziky, spousta nových bezvadných tváří, a to je dobře. Jsem rád, že v té generační konkurenci můžu ještě alespoň nějakým zlomkem obstát. Jinak jsem ale na takové soutěže nikdy příliš nedal. Nechci tím ale říci, že bych si nevážil lidí, kteří v nich mně nebo mým konkurentům, dají hlas. Takže Českého slavíka nepodceňuji, ani nepřeceňuji.

Mluvilo se o tom, že v minulosti nebýval Zlatý slavík dvakrát objektivní.

To je pravda, bylo to až úchylné. Tiskly se navíc vnitřní strany Mladého světa a jeden člověk odevzdal spoustu hlasů. To fakt nebylo fér. Byli Zlatí slavíci, kteří vlastně nebyli. Roli hrály nejen osobní zájmy, ale i politika. Tím ovšem nechci nikomu ubírat jeho kvality.

Zrušil byste ankety podobného typu?

To ne! Dokonce si myslím, že by jich mělo být víc, ale diferencovanější. Ať je více druhů posuzování: bulvárnější a odbornější. Ať se zaměřuje na kvalitu textů, hudby, nových tváří, interpretace, produkční práce nebo projektů vůbec. A pak je tu i kriterium prodejnosti desek - a to už o něčem vypovídá.

Měřítkem může být i to, jak často se určité skladby hrají v rádiích. Jenže v tom bývá problém.

Bývá a velký. Dnes mnohdy žasnete, co se v některých rádiích hraje. Firmy mají mocné páky a hlídají si své koně. Kvalitní věci se pak do éteru nedostanou. Jeden příklad: začátkem července byl v Praze krásný koncert Waldemara Matušky. Jsem rád, že jsem byl taky pozván a mohl to slyšet. Ale jak často slyšíte Waldu z rádií? Přitom je to tolik nádherné muziky a tolik nádherného interpretačního kumštu! Dnes si pustíte rádio a slyšíte samou americkou muziku.

Vy jste ale na americké muzice vyrůstal!

To ano. Odmala jsem koukal po americké hudbě, nebyl jsem tolik na anglickou nebo francouzskou oblast, i když jsem francouzsky mluvil. Americká hudba - swing, rhytm and blues, rock´n´roll i folk, to bylo moje. Ti zpěváci pro mě byli bozi.

V osmdesátých letech jste se velmi pochvalně vyjadřoval o slovenské populární hudbě. Je i dnes tak dobrá?

Je. Moji generační vrstevníci zůstali dobří, a přibyli k nim noví. Třeba když jsem poprvé slyšel zpívat Janu Kirschner, hned jsem věděl, že je to osobnost s ohromným muzikantským zázemím, která dokáže vypovídat o věcech s vlastním názorem. A takových je tam víc. Těší mě to, protože dnes na Slovensko tak trochu zapomínáme. Myslíme si, jak jsme na tom my Češi líp. Jenže co se týče muziky, jsou Slováci opravdu dobří. Kromě toho tam mají i skvělé publikum - je spontánnější, emocionálnější. Kéž bychom si byli se Slováky zase blíž!

Jak na vás zapůsobilo rozdělení Československa?

Ze začátku jsem si říkal, že je to škoda. Naše země byla formována v atmosféře a poměrech rozpadajícího se Rakouska - Uherska a měli jsme k sobě asi blízko. Ale úplně na rovinu vám řeknu, že bych byl nejraději, kdyby se nerozpadlo Rakousko - Uhersko. Byla to velmoc, která vyrovnávala třecí plochy východní a západní kultury a dnes je jasné, že takový celek je nenahraditelný.

K rozpadu ale došlo a vzniklo Československo.

Podle mého názoru v tom případě mělo Československo smysl, i když to byl uměle vytvořený stát ... Dnes jsem ale rád, že došlo k jeho rozdělení. Ať si každý najde svoje místo a svoji tvář.

Jsou nějaké paralely v rozdělení Rakouska - Uherska a Československa?

Ano, jsou. Když čtete noviny z poloviny 19. století, tak vidíte, že jsme se tenkrát chovali stejně, jako teď. Mnozí čeští politici a představitelé kultury byli velmi naivní. Mám pocit, že dnes se posmíváme některým počinům slovenských představitelů, říkáme si, že si sami naběhli a mají, co chtěli. Tenkrát, v devatenáctém století, jsme se chovali stejně jako Slováci dnes a Rakušané se na nás museli dívat podobně, jako my dnes na Slováky.

Mnoho lidí vás spojuje s rock´n´rollem, i když jste čistě rokenrolovou desku natočil jen jednu. Znal jste se s Mikim Volkem?

Moc dobře! Myslím, že jsme byli kamarádi. Miky mě samozřejmě nemohl brát jako vrstevníka, protože mezi námi už byl věkový rozdíl, ale rock´n´roll nás spojoval, stejně jako třeba s Pavlem Bobkem neb Olympicem. Dodneška mi rock´n´roll připadá jako senzační muzika, při které se člověk vyřádí.

Miki Volek, někdejší král československého rock´n´rollu, měl strašný konec. Muselo to tak být?

Muselo. Takových lidí bylo ostatně víc - Eva Olmerová, Karol Duchoň, někteří francouzští šansoniéři. Ty životní konce nebyly náhodné. Jejich způsob života nemohl zvládnout změny, ke kterým kolem docházelo. No a pak ty konce byly opravdu smutné. Někdo to zvládl, třeba i díky přátelům, myslím třeba Micka Jaggera nebo Erica Claptona; někdo ne. Sympatické pak je, že ti, kteří se dostali z bláta, pomáhají v tom, aby se do podobné situace dostalo méně lidí.

Na vašich internetových stránkách nabízíte mimo jiné i vystoupení na firemních večírcích a podobných akcích. Je to finanční nutnost nebo vás to baví?

Podívejte se: jsem interpret, který si i skládá, a to je asi tak všechno, co se o mém živení se dá říct. Zkrátka: muzikou se živím a baví mě. Vážím si pestrosti různých koncertních i drobnějších možností vystupovat. Ta pestrost mě baví. A k těm večírkům: jsou příležitostí poznat svět zase z druhé strany, dozvědět se velmi zajímavé věci, seznámit se s lidmi. A tak se třeba dozvím, že velká firma sponzoruje výtvarné umění a na vernisáži se potkám s dalšími zajímavými lidmi od kultury.

Je charita mezi umělci samozřejmostí, nebo prostředkem ke zlepšení image?

Samozřejmě jak u koho. Ale je pravda, že s mnohými umělci se pravidelně potkávám na charitativních koncertech, na akcích různých nadací. Vystupují tam opravdu zcela nezištně.

Nedávno jste měl zdravotní problémy. Už jste v pořádku?

V rámci možností, i když už se třeba nemůžu věnovat zimním sportům. Mám za sebou několik operací nohou. A kvůli asymetrickému držení těla při vystoupeních, za což může kytara, mám potíže s páteří. Co mě ale opravdu těší, to je dobrá úroveň zdravotní péče u nás. Věřím, že kdyby se mi přitížilo, dají mě lékaři dohromady natolik, že zase budu moci hrát tenis, běhat a jezdit na kole.

Tomáš Pilát