Karel Zich - Nenápadný muž bez playbacku

(U Plynárny 500, 5/2004)

Byl hlavní hvězdou letošního plesu Pražské plynárenské. Národní dům na Vinohradech rozezpíval svými největšími hity – Alenkou v říši divů, Parádou, Ghettem. Když sešel z podia, domluvili jsme si povídání pro náš časopis. Na schůzku tři dny po plese přišel na minutu přesně.

V průběhu povídání mu občas zazvonil telefon. Karel Zich kombinoval pohled na displej s hodinkami, na všem mačkal různá tlačítka. Trochu  narušoval hojně zažitou představu zpěváka s akustickou kytarou, který na ní dokáže rozjet parádní rokenrol i dojímavou romantickou píseň.

Všiml jsem si, že s moderní technikou si celkem rozumíte ….

Tomu se neubráníme. Nebudeme jezdit žebřiňákama, když už máme auta, že. Nedávno jsem si pořídil nový mobilní telefon, ale zase od stejné značky a pokud možno podobný, abych se nemusel učit jiné ovládání. To by mi asi dlouho trvalo a jsem poměrně málo adaptabilní na novinky v technice. Jak jsem ale řekl, nebráním se jim, jen je nesmím často střídat.

Do hudby už roky zasahuje silně počítačová technika. Té se bráníte, nebo jste ji vzal na milost?

Nebráním se jí. Fascinuje mne, jak lze počítač využít pro další zpracování muziky. Jak můžete techniku využít pro to, co vyhovuje vašim představám. Víte, to je to samé, jako by se hudebník bránil temperovanému piánu a trval na tom, že se skladby starých mistrů budou důsledně hrát na původních nástrojích. Nebo jste ignorovali moderní nástroje a trvali jen a jen na akustických. Až tak daleko nejdu. Jeden čas jsem skládal filmovou hudbu a to jsem u počítače seděl dlouhé hodiny. Musím přiznat, že to byla nádherná zkušenost a rozšířila mi obzory, takže mohu klidně říci, že v tomto směru nejsem nijak zaostalý. Přiznávám, že u počítače dostanou zabrat záda a taky oči. Zrovna nedávno jsem si pořídil nový nahrávací aparát, který musím zvládnout.

Moderní technika umožňuje umělcům – zpěvákům především – že už nemusí vylézt na podium s velkým orchestrem. Buď jim ho nahradí malé klávesy, případně playback, do kterého oni jen zpívají.

Máte pravdu, ale já jsem zase rád, že když se řekne Karel Zich, tak víte, že to, co uslyšíte z podia, bude naživo. I kapela i moje kytara i můj hlas. To si opravdu pečlivě hlídám. Myslím, že lidé by měli za své peníze dostat něco opravdového, a ne polotovar. Nepoužívám playback, nepoužívám halfplayback, nebavilo by mne otvírat pusu a hlídat si, abych neujel nebo se nezpozdil s nahrávkou. Publikum spíše přijme, že jsem lehce indisponován, než aby si poslechli to, co si mohou doma pustit z desky nebo cédéčka. Autentický projev je zajímavý i pro mne, že písničku zpívanou po tisící mohu zazpívat trošičku jinak. Pokaždé máte jinou konstelaci hlasu, je jiná akustika sálu, jednou se posluchači chytnou při první písni, jednou při desáté.

Sportovec Prahy 10 roku 1965. To je docela zajímavá informace, kterou se lze dočíst na internetové stránce Karla Zicha. Povídejte!

Není to tam dlouho a docela mne to pronásleduje, hodně lidí se na to ptá. Byť u nás v rodině byla na prvním místě muzika, pak knížky a hned za nimi následoval sport. To v nás pěstovala máma. Byla vášnivou tenistkou, plavkyní, hrála stolní tenis, měla ráda turistiku. Po ní jsem zdědil všestrannost. I brácha byl sportovně nadaný, taky hrával stolní tenis, dokonce první ligu. Takže já hrál taky ping pong a dostal jsem se i k plavání, potom jsem se věnoval hodně míčovým hrám. Za Slavoj Praha jsem hrával házenou. Za Spofu zase gymnastiku. Takže bez mého vědomí někam nahlásili všechny mé sportovní výsledky a tak se zrodil onen titul. Pamatuji se, že jsem dostal diplom, objevil jsem se i v novinách. Jedna z mých životních kuriozit. Na sport jsem ostatně nezanevřel dodnes.

Vím, že jste dlouho a silně kouřil. Nelapal jste při sportování po dechu?

Kupodivu ne. Začalo mi spíše vadit, že je to jen berla. Dokonce jsem si v určitých stresových situacích a při nadměrné únavě namlouval, že se udržuji ve střehu a jsem pozornější. Tak jsem si chtěl vyzkoušet, jakou mám vůli. Neskončil jsem s kouřením kvůli zdravotním problémům. Moc jsem nevěřil, že to dokážu a raději jsem to nikde nevyhlašoval. O bývalých kuřácích se říká, že bez cigaret tloustnou – no, nepotkalo mě to. Chce to jednou týdně  vynechat jídlo a hlavně se hlídat. Není to jen záležitost kvůli nekouření. Půst jako očistu organismu najdete v mnoha náboženstvích. Na nekouření jsem si ověřil, že hodně zlozvyků a problémů lze odstranit vůlí. I třeba zmiňovaná nadváha. Že všelijaké tzv. zázračné recepty, chemické preparáty a metody za velké peníze jsou asi jen iluzí. Přitom se stačí podívat, co už jednou vymysleli naši předkové. Lidé dnes příliš věří reklamě, přemedializovaným návodům na to či ono. Mnoho problémů vyřešíte sám a stačí pevná vůle.

Když nahlédnu do novin a časopisů a prolétnu televize, nemohu říci, že byste byl hvězda večírků a společenských rubrik. Nemáte snahu upoutávat na sebe kožichem nebo kulichem a podobnými předměty? Sem tam nějaká aférka dokáže slušně přiživit popularitu a té nikdy není dost…..

Mě baví muzika a nemám potřebu prezentovat se vizuálně zdůrazňováním nějakých atributů. U mladých kariér to může být zajímavé, někdy až směšné, ale já jim to neberu. Mentalitou jsem k něčemu podobnému nikdy netíhl. I v dobách, kdy jsem šel nahoru, jsem se snažil prezentovat civilně. Oblékáním, vystupováním na veřejnosti. Nesedí mi hulvátské vystupování, afektovaný projev, extravagantní chování. Nikdy jsem neměl tendenci dělat si reklamu věcmi, které mi nebyly po chuti. Jak se říká, od pětatřiceti si za svůj ksicht můžeme sami a tím se řídím.

Neměl jste přesto v kariéře období, kdy jste vy sám, nebo třeba rodiče vycítili – Karle, brzdi, máš nos nahoře? Že jste vystupoval do místnosti s pocitem – teď vcházím já, tak si toho všimněte!

Zaplaťpánbůh, tohle mě nepotkalo, nebo aspoň si myslím, že jsem tím nebyl postižen. Občas mi dokonce máma donesla, že se odněkud dozvěděla o mém vystoupení a že jsem byl nenápadný, možná až moc. To souvisí s tím, co jsem už povídal. Víte, vždycky jsem nenáviděl lidi, kteří se snažili na sebe upozornit až moc, kteří se vybíjeli svou fyzickou převahou nad slabšími. Chodil jsem do školy s klukem, vysloveně intelektuál, fyzicky špatně disponovaný, ale obrovský srandista. Viděl jsem, že v tělocviku je špatný, že před nikým neuteče, že se neumí prát. Pár jiných kluků si z něho chtělo udělat obětního beránka. Protože jsem byl díky sportování slušně fyzicky disponovaný, byl jsem rád, že jsem se ho mohl zastat. Takže ti kluci to přestali zkoušet. Od té doby mi zřejmě vadí, jestliže někdo dává najevo svou namyšlenost, že je známý, že je fyzicky vyspělejší, chytřejší. Přesto bychom si měli dávat pozor a nehodnotit lidi na první pohled. Sám jsem se v životě přesvědčil, že jsem si o tom či onom člověku vytvořil zkreslený obraz – a to jen z jednoho krátkého setkání, projevu. První projev nemusí být vždy ten správný. S mnoho známými lidmi se potkávám při vystoupeních a když pak slyším v noci v rádiu jejich rozhovor, zjišťuji, že to, jak navenek působí, působí zcela jiným dojmem. Že jsem se sekl a leckdo mne příjemně překvapí.

Hned po vysoké škole jste se začal živit hudbou. Byl jste vůbec někdy zaměstnaný?

Asi ne, pokud mne paměť neklame. Svým způsobem mne to jednou potkalo, ale to jsem byl jen pomocná vědecká síla na fakultě při studiu a přivydělával jsem si v knihovně slovanského semináře. Splnil jsem si povinné penzum – zařadit knihy, vybrat knihy. Úžasná byla možnost číst staré noviny a časopisy, které v té knihovně byly. Havlíček Borovský a další. To ve mně zanechalo obrovský dojem. Najednou jsem poznával ty lidi i jinak než přes jejich knihy. Ti lidé žili v dramatické době a noviny představovaly jiný prostor a jiný způsob projevu a názorů, než jsem znal z nich. Noviny odrážely tu dobu a ti, kteří jsou dnes klasiky, byli často zavrhováni a bylo jimi opovrhováno. To pro mne bylo zajímavé poznání. Mám-li být upřímný, moc se toho za těchto sto, sto padesát let, například v politice, nezměnilo. Jen doba a kulisy jsou jiné.

Zažil jste někdy jako umělec na volné noze krušné chvíle?

Průšvihy, stresy a maléry se nevyhnou nikomu. To nezáleží na tom, jestli jste bohatý, či chudý, zaměstnaný, či na volné noze. Pokud nemáte žádného zaměstnavatele, musíte nést veškerou zodpovědnost sám. Zodpovědnost za sebe, za rodinu, za své jméno, které je vlastně vaší firmou. Naštěstí jsem se nemusel po roce 1989 starat jako jiní lidé, že mi někdo dá, nebo nedá práci, že mne někdo může, či nemůže z té práce propustit, že se musím překvalifikovat, že musím nést riziko. Ale – já riziko nerad podstupuji. Nerad se pouštím do experimentů, kdy hrozí, že bych něco nestihl, že bych mohl případně po finanční stránce prošustrovat kalhoty. Nejsem podnikatelský typ, i když si sám sobě dělám manažera.

Jedni z Vašich předků, jak jste se někde zmínil, podnikatelské typy byli a ty kalhoty prošustrovali. Tahle rodová zkušenost vás taky v příslušném riskování brzdí?

Byli podnikatelsky zdatní, jedni z nich byli skláři – a úspěšní. V jeden okamžik hodně investovali do výroby a zrovna  došla surovina, sklářské písky. Nebo měli hotely, penziony a protože důvěřovali lidem, tak je pronajali těm nepravým. Ti neplatili a v době krize je přivedli na buben. Z majitelů se stali dlužníci, z dlužníků posléze majitelé rodového majetku. Neboť soudy a právníci byli podplatitelní a uplatitelní a vše se obrátilo. Jak říkám, všechno už tady jednou bylo a nic nového pod sluncem se neděje ani nyní. No, a taky hodně moji předkové půjčovali a podporovali umělce a tam také zmizelo hodně peněz. To je zkušenost, kterou mám stále na paměti. Starost sama o sebe vás naučí nekrást a když najdete peněženku, tak se staráte najít i jejího majitele nebo počkat na místě, jestli se pro ni někdo nevrátí. Nepatří mi to, já jsem si na to nevydělal a nevím, proč si to mám přisvojit.

Je vám jako osamělému běžci v dnešní konkurenci krušno? I když máte na kontě přes milion prodaných alb?

Konkurence přibývá. To nezastírám. Snad bylo a je mou výhodou, že jsem nikdy nebyl tak řízen a oklešťován, abych se stal jen nástrojem, a že si mohu vše ohlídat sám. Mám okruh lidí, se kterými spolupracuji, a ti vědí, že jsem spolehlivý, že přijedu včas a připravený. Nemohu se postavit sněhové kalamitě, může přijít čtyřicítka horečka – taky jsem ale už ve čtyřicítce horečce zpíval. A ten milion desek? Před devětaosmdesátým se sem nedostaly desky z normálního trhu, takže to zase takové umění nebylo. To bych si něco namlouval. Když se mi podařilo nahrát rock´n rollové album, tak jsem se trefil do nějaké retro éry a hned čísla naskakovala. Ale hlavně jsem to napsal kvůli tomu, že mě to bavilo, a ne kvůli kalkulaci. To tehdy vzhledem k nesmírně dlouhým výrobním lhůtám ani nešlo. Vždyť tahle deska se od nápadu po vydání rodila téměř tři roky.

 Pavel Hrabica

Foto Petr Hejna