MOSTY Karla Zicha

(?, 1981)

Ten, kdo nebyl stálým posluchačem Spirituál kvintetu, nemohl v Zichových začátcích pochopit, kde se vzal. Kde se objevil zpěvák, který si svým hlasem i svým charakteristickým vibrátem získával místo na slunci populární hudby. Hrály se první písničky v jeho podání v rozhlase, na malých deskách Supraphonu i v televizi. Objevoval se stále více s kytarou mezi posluchači v Klubech mládeže, ve vojenských posádkách, prostě jezdil za svými posluchači po celé republice.

A jeho začátky? Ty se datují odchodem od již zmíněného Spirituál kvintetu v roce 1973. Od té doby uteklo osm let plných zpívání, nových písniček, které Karel zpíval nejprve jen za doprovodu své kytary a později už se skupinou FLOP, s níž vystupuje i dnes, třebaže v jiném obsazení.

„Pozměnil jsem kapelu, mám nového kapelníka, který sice není ještě tak známý, ale má značné muzikantské kvality. Věřím, že právě pro ně je velkým přínosem pro skupinu FLOP,“ říká Karel Zich.

A neměla změna kapelníka vliv i na změnu repertoáru, soundu?

„Samozřejmě. Kromě toho, že přišel Milan Lejsek jako kapelník a hráč na klávesové nástroje, přišel hudebník Petr Eichler. Zůstal kytarista a zpěvák Karel Forner a sedící neviditelný baskytarista a zvukař v jedné osobě Jan Hauser. Čili je nás o jednoho víc, a když k tomu připočtu Lenku Filipovou, která s námi vystupuje, tak jsme se rozšířili o dva členy. Měli jsme problémy v tom, že jsme byli skupina příliš komorní, která si nemohla dovolit hrát určitý druh písní. Z toho jsme se teď vymanili a můžeme hrát jak písničky minulého, tak i současného soundu.“

Před tímto rozhovorem jsem viděl pořad s novým obsazením skupiny a s Lenkou Filipovou v sále Klicperova divadla v Praze. Lidé reagují na vaše písničky, na Fornerovo imitování L. Soboty i na písničky Lenky Filipové, ale myslím si, že stejně tak očekávají tvoji vzpomínku na dobu, kdy se ti říkalo český Elvis Presley…

„Máš pravdu. Já jsem se taky pro tu vzpomínku rozhodl proto, že podle mě není třeba opouštět to, co je dobré a co lidi mají rádi. Současný program i repertoár je tak dokonale jiný, že se nedá říci, že bych něco kopíroval. Mám v programu i známé hity, které nemíním opouštět. Jsou ale v jiném aranžérském kabátě a ověřil jsem si, že kdybych tyhle písně vypustil, byli by moji posluchači zklamáni. Zařazuji je ne jako pilíř programu, ale spíš jako takový bonbónek. A pokud jsi narazil na Fornerovo povídání – někdo si myslí, že je to přežité a že to dneska dělá kdekdo. Karel to dělá dobře a máme zase ověřené na reakci publika, že se to líbí. Jsou koncerty, kdy lidé nechtějí Fornera vůbec pustit a chtěli by, aby přidal.“

Karel Forner je ale také zpěvák. Nevadí ti, že máš v kapele dalšího zpěváka?

„Naopak. Kdyby zpíval ještě někdo jiný z kapely, budu jedině spokojený. Karel však nejen zpívá a imituje, ale skládá také pěkné písničky. Pro sebe i pro jiné interprety. Dělal jsem dřív celý pořad a musím říci, že utáhnout plné dvě hodiny sám, to je pěkná fuška. Jsem toho názoru, že čím je víc lidí, čím víc lidí v kapele zpívá, tím je větší barevnost programu a tím je také přitažlivější.“

Mohu se tě zeptat, proč „ukrýváš“ Honzu Hausera u zvukařského pultu a nenecháš ho na pódiu, jako jsou baskytaristé u jiných skupin?

„Na to se ptá dost lidí. Když jsem začínal s FLOPEM, nemohli jsme sehnat zvukaře, takže se toho „Papírek“, jak my mu říkáme, ujal. Je to taková zvláštnost a Honzovi ani nám nevadí, že je „ukryt“ u pultu. Je součástí naší kapely a nevadí mu, že není na pódiu.“

To je výborné, leckomu by to možná vadilo. Mimochodem, které vlastnosti u lidí nesnášíš?

„Myslím, že už jsme na tohle téma spolu mluvili. Bylo to v době, kdy jsem ještě neměl kapelu, a já si dokonce pamatuji, že jsem ti odpověděl, že nemám rád takové vlastnosti, jako je bezohlednost, sobectví, malichernost, když se někdo někomu mstí a vůbec mu škodí. Na druhé straně dovedu ocenit velkorysost. Od té doby uběhla řádka let a na mé odpovědi se nic nemění. Tak třeba bezohlednost. Právě před pár dny jsem se setkal s bezohledností řidiče kamiónu na vlastní kůži. Jel jsem z vystoupení a v podstatě jsem se znovu narodil. Bezohledností tohoto řidiče jsem mohl přijít o život. Odnesl to jen automobil a některé další věci. Ty se dají nahradit, ale život… Mezi námi je ještě dost bezohledných lidí. Ale je zlé, že je jich dost mezi profesionálními řidiči. Cítí se být silní tím, že denně sedí za volantem, že řídí kamión nebo silný nákladní automobil, proti kterému je osobní vůz nic.“

Karle, i když nejsi profesí řidič, najezdíš za rok pomalu tolik kilometrů jako řidič z povolání. Stejně tak ostatní muzikanti a zpěváci…

To je fakt. Tuhle jsme si říkali, že je to až neuvěřitelné, kolik muzikantů a vůbec lidí od kumštu sedí denně za volantem a jedou třeba z Prahy do Zvolena na vystoupení. A po vystoupení znovu do auta a putují do dalšího místa nebo domů. I my, kolikrát vyčerpaní z koncertu, usedáme za volant a musíme jet, ať je hezky, padá sníh, nebo je námraza. Prostě musíme za každou cenu dojet za posluchači; tím víc nás tedy rozčiluje bezohlednost některých řidičů…“

Úplně s tebou souhlasím. A co soudíš třeba o závisti?

„Myslíš jako, že nám někteří lidé závidí? Víš, na to bych odpověděl trochu šířeji. Leckdo z nás říká, že popularita je hrozná věc. Myslím, že je to trochu přehnané, podle mne je popularita dobrá věc. Jiná je otázka, zda zpěvák, herec, sportovec popularitu unese nebo neunese. S tím souvisí, že jsme v podstatě na očích tisíců a v televizi miliónů lidí. To je rub a líc popularity. A protože mnohdy toho lidé o nás moc nevědí, a chtěli by vědět, tak si i vymýšlejí. Aby třeba kluk byl zajímavý před dívkou, nebo dívky jedna před druhou, vymýšlejí si, a tak o nás vznikají různé nepravdy a zkreslené představy o našem životě. Patří k nim i představy o tom, jak si žijeme, kolik vyděláváme apod. Z toho potom vzniká i závist. Leckdo si myslí, že máme spousty peněz, že oplýváme věcmi, které běžný člověk nemá. Samozřejmě, že tomu tak není, ale nikdo si nechce připustit fakt, že máme starosti, že máme stejné problémy jako dělník ve fabrice, že leckdy máme mnohem pernější den, než ti, kteří mají pravidelnou pracovní dobu. Myslím si, že tohle nám závidět nikdo nemusí. Sám víš, co všechno předchází tomu, než se natočí písnička. Kolik pracovního úsilí musí zpěvák vynaložit, než taková písnička vyjde na desce… Jedno nám ale mnozí závidět mohou: že nás to baví a že děláme všechno pro to, aby nás to bavit nepřestalo. Myslím si, že kdyby tomu tak bylo ve všech občanských profesích, tak bychom byli mnohem dál.“

Tím jsi se vyznal z lásky ke zpívání. Co bys ale dělal, kdybys nezpíval?

„Studoval jsem vysokou školu, humanitní směr. Filozofická fakulta má různé obory, já jsem studoval estetiku a sociologii. A tak když se zajímá člověk o tuto oblast a navíc má rád hudbu, může se v ní dobře realizovat. Může využívat estetiky a sociologie třeba i v hudbě. Může dospět k velice zajímavým věcem, které si běžný konzument umění, populární hudby, ani neuvědomí. Asi bych dělal něco, co by souviselo s oborem, který jsem vystudoval, a určitě by mě taková práce bavila. Já jsem totiž nešel studovat jenom abych měl vzdělání, ale že mě tahle problematika zajímala.“

Využíváš svých vědomostí třeba v oboru sociologie při výběru písničky?

„Mělo by tomu tak výt a kolikrát mi to tak přijde. Jenomže ona písnička se nedá naprogramovat. Písnička se udělá, vzniká za různých podmínek… Je zajímavé o tom přemýšlet, ale není jednoznačné, že předpoklady vyjdou. Na úspěchu písničky má vliv hodně faktorů. Hudba, text, interpret a řada okolností. Je to štěstí, že tomu tak je, neboť kdyby šlo naprogramovat úspěšnost písničky, tak by to bylo moc jednoduché a fádní.“

Písnička zabere u publika. A co když ta samá nezabere u kritiky? Jaký máš názor na kritiku?

„Určitě je potřebná a nutná. Koriguje týmy, interprety. Měla by pomáhat orientovat vkus posluchačů. To je ale teorie, protože kritika může být objektivní, ale i subjektivní, dobrá i špatná. Nekvalitní kritika může mít neblahý dopad na posluchače, a to v tom smyslu, že neodhalí pravou podstatu – ať negativní, nebo pozitivní – a dostává se na úroveň bulvárního tlachání. To ale nemá vůbec nic společného s posláním marxistické kritiky. Škoda, že leckdo si pojem kritiky plete s něčím zcela jiným. Možná je to tím, že mnohdy nemá s hudbou nic společného a kritice se věnuje proto, že si tím získá lacinou popularitu. Hudebníci a zpěváci jsou nuceni absolvovat pravidelně rekvalifikační zkoušky. Bylo by zajímavé, kdyby tihle rádoby kritici měli dělat ty zkoušky také. Bylo by zajímavé, jak by se potili třeba při hudební teorii nebo nauce. Mnohý z nich totiž nemá o notách ani ponětí a o hudbě ví, že existuje a víc nic. Samozřejmě, že jsou i kvalitní a fundovaní kritici. A těch si vážím, jejich soudy si beru k srdci a vycházím z nich ve své práci.“

Poslouchat Karla Zicha, jak zpívá, je velice zajímavé, neboť dokáže upoutat. Musím přiznat, že mě zaujalo i jeho povídání o poslání kritiky, o lásce k hudbě, o tom, co má i nemá rád na posluchačích. A uvědomoval jsem si mosty, které Karel Zich překlenul za dobu své sólistické cesty. A také to, že ač podle diplomu je zpívajícím filozofem, zůstal stále stejným, obyčejným klukem.

Ladislav Chmel