Sólista  kvalitní  přítomnosti

(Folk & Country 12/1999)

 Udělal jsem si inventuru, abych zjistil, jaký z nosičů prvé půlky tohoto pomalu končícího roku byl vírem událostí zkrácen o vlastní recenzi a přece by si ji zasloužil. Jednoznačně mi vyšla deska autora a interpreta slavného jména i minulosti. Jenže čas trhnul oponou, Karel Zich je už sedm let znovu členem Spirituál kvintetu a jeho sólové album se mohlo dostat do pozice, kdy ho nikdo zvědavě a netrpělivě neočekával.

Kromě jediného bonusu je deska po hudební stránce stoprocentním Zichovým dílem. Stylově jsou melodie pestré: převažuje blues (bílé, uhlazené, zichovské; rozhodně ne žádné syrové dvanáctky - např. Pocta Kamilu Lhotákovi, Mám brouka v hlavě, Hafity haf), najdeme tu inteligentní pop (Zázemí, Ani náhodou), folk (Lajdydů), countryrock (Emma & Ella), rokenrol (jediný! - Na pianistu nestřílej). Přitom sada písní nepůsobí vykonstruovaně a pohromadě drží dobře. Nejvíc vybočuje ze soundu alba Kde jen ty chvíle jsou (text E. Krečmar) - duet s Yvonne Přenosilovou působí dojmem, že byl vyjmut z nějakého pop-jazzového muzikálu a vyvolává otázku, zda to „těm dvěma spolu sluší“. Já v jejich dvojzpěvu jistý půvab nacházím, ovšem dosti bizarní: Zich sice lehce jazzuje, ale zpívá v zásadě „krásným“ hlasem, zatímco Přenosilová poraněně a zlobně skřípe. Hudba alba je velmi vyrovnaná i co do kvality. Není tu slabá melodie a výsledný dojem z písničky tak nejvíc určuje kvalita textu a to, jak se hudba s textem potkaly. Nejvíc se to povedlo při spolupráci s Dušanem Vančurou: S proudem plout považuji za jednu z nejlepších písní roku 1999 a možná úplně první umělecky zdařilý pokus o písničkové vyrovnání se s čtyřiceti lety komunismu. Dušan Vančura přispěl na desku i dalšími dvěma dobrými texty. Pocta Kamilu Lhotákovi je impresivní črta s přímo hmatatelnými pány s kníry v letících balónech. Emma & Ella se jmenují Destinová a Fitzgeraldová a duet s Pavlem Bobkem je postaven na nápadu paralely mezi nimi. Dalším vrcholem je Stárnoucí čas, tříčtvrťový šanson s výraznou dynamikou a textem Pavla Vrby o tom, jak „měníme tvář v obličej“. Téměř každá píseň by stála za jmenovitou zmínku; za vyslovenou výhru považuji dva kousky původem z repertoáru jiných interpretů zařazené hned na úvod. Text Evy Tučné (Mám brouka v hlavě) na papíře vypadá jako etuda na téma „vraž tam co nejvíc hrabalovských reálií“, v Zichově podání je ale písnička důvěrychodná. Já ti zpívám, které známe z Bobkova podání jako napucovaný velkokapelový hit, se po lehkém zpomalení mění v intimní písničku: jen dvě kytary a Zichův vroucí, ale civilní projev.

Tři bonusy byly vedeny myšlenkou „mé největší hity trochu jinak“ U Máš chuť majoránky se na „trochu jinak“ rezignovalo, takže zůstala v poněkud afektované úpravě, naproti tomu Alenka v říši divů jako lehké reggae mi připadá vysloveně svěží: aspoň nikdo nemůže začít tleskat na první.

Vyrovnané aranže desky člověk ocení tím víc, čím častěji desku poslouchá: škoda, že se pod ně nikdo nepodepsal (Aranžoval sám Zich? Nebo hudební režisér Charlie Blažek?). Převažuje-li nějaký nástroj, pak asi akustická kytara a na druhém místě klavír. Úpravy jsou velmi barevné (zazní elektrická kytara, dobro, tenorsaxofon, akordeon, violoncello, housle, různé perkuse ...), ale nikde netvoří nepřehlednou kouli. Dobrou práci odvedl vokální soubor Prestissimo. Zpěv hlavního protagonisty zaslouží téměř absolutorium: skvělá technika, krásná barva, přesvědčivý, vyzrálý projev.

Představení Karla Zicha jako jednoho z nejpříjemnějších zpěváků žánru je také prvním velkým kladem alba, druhým je výskyt několika mimořádných písniček. Nepřestaneme-li přesto my, folkaři, brát Karla Zicha - sólistu jako středoproudaře dávné minulosti, šidíme sami sebe. (Což takhle pozvání na nějaký festival? To je ale v létě asi hlavně Zichův problém ....) Budu mluvit za sebe: od této desky jsem původně nic nečekal, na další už se vysloveně těším.

Tomáš Hrubý