Chtěl bych vám říct, jestli máte chvíli čas

(Gramorevue, 1977)

Titulek jsem si vypůjčila z jednoho textu na desce, protože mi připadá výstižný. Na první LP Karla Zicha si skutečně musíte udělat čas, nelze ji poslouchat při žehlení či při debatě s kamarádem nebo při nedělním obědě. Prošla by kolem vás a asi by to bylo škoda.

Jméno Zich se v české hudbě objevuje poprvé v polovině 19. století. Zatím posledním v rodě je Karel Zich – zpěvák. Jako muzikant je tím příslovečným jablkem, které nepadlo daleko od stromu; jenom se od kmene, který rodil skladatele vážné hudby, instrumentalisty, hudební vědce a pedagogy, odkutálel trochu jinam, k múze lehké. Jenomže – představa lehké múzy jako dívky bezstarostné, smějící se, poskakující, eventuálně bláznivky, není tady na místě. Múza Karla Zicha je vážná, zamyšlená, občas filozofující, někdy apelující, oslovuje naléhavě a s důrazem.

Vydatný muzikantský základ z rodiny, klavír a pak kytara, tři roky v beatových skupinách a čtyři roky ve Spirituál kvintetu, tři roky teorie na konzervatoři, filozofická fakulta a nakonec čtyři roky sólového zpívání, to je stručný výčet fakt ze Zichova hudebního životopisu. O jeho hlasu napsal před dvěma roky Jiří Černý, že je „krásný, přirozeně mužný, s nezapomenutelnou barvou, pevný i gospelově rozechvělý, rezonující, ohebný, žádnému u nás nepodobný.“ Jako autor má zajímavý a svérázný hudební rukopis a potřebu obklopovat se dobrými textaři, kteří si nepohrávají se slovíčky a rýmy, ale vyjadřují myšlenku. Hraje dobře na klavír a na dvanáctistrunnou kytaru, s níž „utáhne“ i velké sály. Jako interpret má zvláštní smysl pro vyjádření obsahu a postižení atmosféry písně; součet těchto vlastností dává dohromady kýženou jednotu hudby, textu a interpretace. Máte pocit, že zpívá skutečně o vás nebo o sobě; a když zpívá v jedné písni dvaatřicetkrát slova „mám ji rád“, dvaatřicetkrát mu asi uvěříte.

Deska je zarámována do dvou skladeb, z nichž první (Dům číslo 5) je vzpomínkou na léta dospívání, závěrečná (Sám se svou kytarou) by mohla být lístkem vytrženým ze zpěvákova dnešního kalendáře. Mezitím jedenáct písní jemně odstíněných nálad, jimž dominují reminiscence a životní pocity; ve Zdeňku Rytířovi, Pavlu Vrbovi, Ivo Fischerovi a Zdeňku Borovcovi si Karel Zich jako autor všech třinácti melodií skutečně dovedl vybrat textaře.

Desku jste, pokud vím, připravoval dlouho. Protože váš repertoár byl dosud kombinací skladeb autorů domácích i zahraničních, je překvapující, že jste na své první LP podepsán jako autor všech skladeb.

„Dlouho jsem měl o ní představu, ale ta představa zahrnovala určité eventuality. Samozřejmě, spousta lidí vám radí, někteří dobře, jiní vám můžou pomoci k tomu, že se všechno zkazí. Nejsem jenom já pánem situace, je to otázka týmu. Ale k té desce. Poprosil jsem několik autorů, aby mi na ni posloužili skladbami. Neměl jsem ctižádost dělat celou desku sám, to vůbec ne. Ale dopadlo to tak, že jeden autor mi přinesl jednu skladbu, a nakonec jsme usoudili, že se nehodí na velkou desku, spíš na singl. Nezlobil jsem se na ně, ale byl jsem rád, že jsem měl svoje vlastní písničky; dal jsem si je – pro jistotu – otextovat textařům, s nimiž spolupracuju už dávno. Je zajímavé, že písnička, kvůli které jsem vlastně chtěl dělat velkou desku, na ní vůbec není. Už dávno jsme ji chtěli se Zdeňkem Rytířem udělat, ale on mi ji do dneška neotextoval.“

A jak jste s deskou jako celkem – spokojen?

„Nemám představu, jak ji lidé přijmou: jestli nečekali samé „Alenky v říši divů“ nebo naopak písničky daleko závažnější. Ale v každém případě to byla obrovská zkušenost. Dnes už vím, co bych třeba udělal jinak. Budu se například snažit, aby moje další deska měla zvukově autentičnější charakter, podobnější tomu, jak mě budou posluchači slyšet na koncertech s mojí novou skupinou.“

Když vám bylo patnáct, dostal jste nabídku do Semaforu a nechtě jste ji přijmout, necítil jste se zralý. Před dvěma roky jste nechtěl vlastní skupinu, abyste „věc neuspěchal“. Profesionálně sólově zpíváte už čtyři roky: proč až teď, nebo proč právě teď zakládáte skupinu?

„Je to asi tak. Dělal jsem dosud dvouhodinové recitály jenom sám s kytarou nebo s klavírem. To je dost namáhavé, ale moc mě to baví: dělám to daleko radši, než když v nějakém velkém agenturním pořadu zpívám tři písničky. Kvůli tomu si chci postavit skupinu a počítám i s tím, že si budu zvát hosty: tím chci říci, že nechci vázat pozornost jenom na sebe. Vybral jsem si dva muzikanty, kteří jsou schopni dobře se prezentovat. Jeden z nich je velmi dobrý komik – uvidím, jak to zkombinuju sám se sebou, druhý je multiinstrumentalista, hraje asi na šestnáct nástrojů. Oba dobře hrají, zpívají, jsou schopni vystřídat se u různých nástrojů a hlavně – dělají to s chutí. Navíc bych chtěl využít i jejich skladatelské potence. Protože – já nechci zpívat jenom svoje skladby, tam moje ctižádost vůbec nesahá. Co bych ale chtěl – dělat původní, domácí tvorbu, která by vysloveně nebyla proti mému vkusu. Chtěl bych se co nejvíce přiblížit k tomu, co mi říká srdce a svědomí.“

Vaše vystoupení s kytarou – to je komorní záležitost, antishow.

„Vím, že některé skupiny ve světě mají třeba dýmovnice, dělbuchy a reflektory, vím, že u nás zpěváci mají různé pohybové kreace a vůbec dělají to, čemu se říká show. Já myslím, že asi nikdy nebudu na jevišti tančit, mým vzorem je civilní projev, jak vystupuje třeba Angličan Elton Jones nebo v Polsku Marek Grechuta.“

Jaké je vaše publikum podle sociologického hlediska?

„Zpíval jsem ve velkých sálech i klubech, ve všech možných městech i místech. V Praze zpívám většinou ve studentských klubech, kde je mi senzačně. Mimo Prahu na mne chodí mládež teenagerovského věku, já si toho vážím a nedegraduju to, ale upřímně řečeno, jsem rád, když je v sále generace třiceti až pětatřicetiletá, a dokonce výš, málem dědečkové a babičky těch, kteří mi píší dopisy. To byl vždycky můj sen a mám z toho pocit určitého zázemí.“

Ve svém repertoáru se programově opíráte o závažnější texty; ale na vaší LP působí některé písničky zvlášť vážně, až trpce. Protože až na Rytířovo „Pension blues“ vznikla napřed muzika a pak texty, musela takto vaše hudba působit i na textaře, vy jste byl pro ně inspiračním zdrojem. Dá se tedy říci, že vystihují vaši mentalitu?

„Písničky odpovídají mojí mentalitě z doby, kdy vznikaly. Vždycky jsem měl rád veselé písničky, ale nějak jsem na to neměl: až v poslední době, zřejmě jako reakce na dřívější tvorbu, mě napadají písničky muzikantsky veselejší, rytmičtější. Přesto i u nich mám pocit, že unesou závažnější text, hlubší myšlenku, toho já se dokonce nechci vzdát. Ale na druhou stranu – buďme upřímní – nemá cenu dělat z každé písničky umění a myslím si, že v zábavné hudbě mají místo i písničky, při nichž si lidé zatleskají a zazpívají refrén; já chci splnit i tenhle požadavek publika.“

Co byste si přál?

„Chtěl bych někdy natočit druhé LP z nových rychlejších písniček a chtěl bych natočit třetí LP ze samých rock´n´rollů, to je moje stará láska a vždycky se mi to dobře zpívalo. Přál bych si, aby Zdeněk Rytíř víc psal, protože mně se jeho texty vždycky hrozně líbily a myslím, že by to uvítali i jiní zpěváci. Přál bych si, abych našel ještě někoho nového, kdo má nový rukopis a kdo by zároveň korespondoval s mým vkusem a s mojí mentalitou. Samozřejmě bych rád dělal s lidmi, jako je třeba Ivo Fischer, Zdeněk Borovec, Pavel Vrba, protože se mi s nimi dělá dobře. A konečně bych si přál v písničkách nové náměty, protože témat je strašně moc a myslím, že se jich zbytečně bojíme.“

Chtěla bych vám říct, jestli máte chvilku čas, věnujte ho poslechu první LP Karla Zicha (1 13 1915); budete mít pocit, že jste strávili hodinku s chytrými lidmi.

Pavla Soukupová

snímek Otto Dlabola